Je květen 2025 a jeden z absolutně největších srdcařů obléká po roce Flobácký dres, aby si ještě jednou zahrál s tou nejlepší florbalovou partou a zkusil třeba vybojovat první vytouženou medaili.
V noci před play-off v České Lípě nemůže spát, je nervózní, na spoluhráčích mu totiž záleží úplně nejvíc, nechce nic celému týmu zkazit. Óňu takto známe, víme, že s tímto bojuje a nemá k tomu žádný důvod. Ví, že stejně tak jako on je tu na hřišti nebo mimo něj vždycky pro nás, my jsme tu vždy pro něj. Jeho srdečná a kamarádská povaha, kdy v každém z nás vidí to nejlepší, co třeba ani my ne, je tím, co na něm máme mega rádi. On je tím, kdo nám kdykoliv dobrovolně přijde pomoct s pořádáním, i když by už dávno nemusel. Tím, kdo je vděčný za jakoukoliv šanci zůstat s týmem v kontaktu i nadále, jako by netušil, že i pro nás je enormně důležité, aby zůstal s námi.
Zápas o bronz nám nevyšel a Óňu to pochopitelně s ostatními srazilo. Nechal na hřišti všechno, držel nás do poslední chvíle nad vodou. Ve florbale toho zažíváme spoustu, odnášíme si obrovské množství momentů, ale jen některé chvíle si budeme pamatovat navždy. Když stál po rozhodujícím neproměněném nájezdu na hřišti v slzách, utěšovaný trenéry a spoluhráči, tak nevěděl, že minimálně pro jednoho z trenérů je tohle jeden z těchto florbalových okamžiků. Povzbuzoval tam Óňu, na kterého v ten moment nemohl být hrdější. Bojovníka, kterému vždycky záleželo nejvíc na všech okolo a obětoval by pro své parťáky úplně všechno bez ohledu na jakýkoliv svůj prospěch. V tu chvíli sice s týmem ztratil možnost získat první florbalovou medaili, ale měl okolo sebe tu nejlepší partu, kterou si kdy mohl vysnít a se kterou zažil neuvěřitelné věci.
A s těmito brosáky tu medaili vybojoval o pár měsíců později, v jednom z největších florbalových překvapení všech Flobo dob :) Bylo super na něm vidět tu úlevu a emoce, kterými nikdy nešetří. A to na něm máme extrémně rádi :) Óňo, bro, jsi s námi skoro neuvěřitelných deset let. Díky za to, že jsi takový, jaký jsi a těšíme se na další společné topové zážitky 😉
Óňo, pamatuješ si své florbalové začátky?
V první třídě jsem měl moc volnýho času, mamka našla plakát. Trochu jsem se nejdřív bál, nakonec jsem tam šel a bavilo mě to. Bavily mě na začátku spíš ty hry, potom se přihlásili kluci, jako Jáchym, Břéťa, … které jsem tam poznal. Pak si pamatuju, že si mě tam vybírali dva kluci, abych s nimi hrál proti všem. Vždycky jsem jim míček napálil zezadu, aby si s ním nějak hráli. Hrál jsem Academy Tour, a potom si mě všimli a nabídli mi ligový tým. Trvalo to, protože kluci už mezitím odehráli jednu sezónu a já stihl v elévech jen poslední turnaj. Pak jsem šel rovnou do mladších žáků. V lize mě to bavilo víc a víc.
První sezónu v mlžích jste ale skoro všechno prohrávali, byl to celkem hororový start.
Pamatuju si, jak jsme v první sezóně porazili jeden z Tatranů a mysleli si, jak jsme strašně dobří. Když se podívám zpětně na videa, tak mám deprese z toho, jak jsme hráli.
Nakonec se ale karta obrátila a skoro všechno jste vyhrávali. Čím si myslíš, že to bylo?
Mentálním nastavením. Chtěli jsme hrát, protože nás to bavilo a neřešili jsme tolik výsledek. Šli jsme do toho tak, že si to chceme užít. Ta týmová stránka, že jsme s fajn partou a chtěli jsme si zahrát. Začali jsme hrát víc týmově, dřív jsme nad tím tolik nepřemýšleli. A postupně jsme i víc chtěli něco uhrát.
A hlavně vás to extrémně spolu bavilo, úplně jste to žrali.
Jo, přesně. Zlom nastal potom asi na turnaji na Tatranu (3. kolo ligy mlžů druhou sezónu), kdy jsme si začali dávat už i postupné cíle. A chtěli jsme začít i vyhrávat, a to se povedlo.
Měli jste rekordní šňůru výher a dostali jste se z posledního do prvního koše. Skvělou sezónu jste zakončili na prvním několikadenním turnaji v Liberci.
V prvních zápasech nás docela drtili a nevypadalo to docela nejlíp. O postup jsme hráli až s Benešovem, ten byl hroznej, tam jsem dal snad nejvíc pofiderní gól v životě, ale vyhráli jsme. A potom nás rozsekala Skuteč (stříbrný tým turnaje). Pak osmifinále s Louny… tam jsem vždycky dal rozdílový gól a potom to oni srovnali. Na závěr Břéťa vystřelili a já dorážel z voleje. Snad nejhorší gól mé kariéry, ale vyhrál nám to. Tam jsem tě poprvé viděl skákat. Pak tam byl ten večer, kdy jsme všichni brečeli kvůli odchodům do stržů a přišli na nás kouknout elévové… to bylo hodně těžký. Ten přestup byl pro mě celkově strašně těžkej.
Rok jste bojovali ve stržích, ale vždycky jste se vrátili nám třeba pomoct s pořádáním, byli jsme spolu dál na týmovkách…, a potom přišla příležitost si ještě jednou zahrát. Českolipské hry.
Když jsem zjistil, jak moc jsou mi už ty Flobo kraťasy těsný :D To bylo smutný. Byl to zajímavej turnaj. V tom posledním zápase s Ústím jsme dostali v závěrečné minutě zbytečný gól, a pak se šlo do nájezdů. Když Hyňa nedal a oni dali dva, tak jsem se bál, abych to nepokazil. Chtěl jsem jít na jistotu. Nemohl jsem ale vystřelit, protože tam byl ten snižovák a gólmanka byla všude, tak jsem ji musel zkusit rozhýbat a bál jsem se, aby mi neujel míček z kličky. To se nepovedlo, tak jsem vystřelil a trefil tyč. Od té doby nesnáším snižováky.
Po tomhle zápase jsme se rozhodli, že si založíme Želvy Ninja.
Je to pro mě fajn fajn parta, kam si jdu zahrát florbal, protože mě to baví. Samozřejmě jde i o ty výsledky, ale hlavně mě to s nimi baví a chci tady být.
Co si odnášíš z Floba?
Kompletně koníček a vášeň, mou součást života. Není pro mě nic moc důležitějšího, jak florbal. Nějaké zásady, jako že tým je důležitější jak jednotlivec. A obecně spoustu zkušeností.
