Začátky prvního výběhu Monči s florbalkou a míčkem v tělocvičně na Ústavce se datují pomalu ještě do dob dinosaurů, protože nikdo si už ani pořádně nedokážeme vzpomenout, kdy to bylo. Víme, že disponujeme snímkem, na kterém je v dávných dobách zachycena ve florbalovém se svým bratrem, který také úspěšně prošel kompletními Flobo kategoriemi. To ještě netušila, jaká skvělá a dobrodružná etapa ji čeká. Své turné začíná v elévském týmu oranžových tygrů. Následně, už společně s Rybníčkáři, zjišťuje, že se nejlépe cítí v obraně. Disponuje totiž ohromnou silou nekompromisně odstavit soupeře od míčku a zároveň skvěle rozehrát. Občas se někdo proletí za manťák, ale většinou hezky s čistým štítem :) A když už se Monča rozhodne vystřelit (tohoto jevu nám schválně dopřává jen ve velmi svátečních případech), trefí se tam, kam potřebuje. S Mončou, která je zároveň úspěšnou atletkou, je velká sranda. Zábava na akcích, na kterých nikdy nechybí, je zaručena. Spoluhráče a trenéry si srovná, jak potřebuje, ale vždy s přiměřeným respektem ke všem okolo. I ona jde tou nejhezčí cestou, kdy nejprve na turnaji v Olomouci a v posledním koši posbírá první nezbytné zkušenosti, aby potom postupně se spoluhráči, a hlavně topovými kamarády stoupala ligou mezi elitu soutěže. Užívá si s parťáky každou minutu. Bojuje tak, že na hřišti nechává všechno a povzbuzuje své spoluhráče do poslední chvíle na střídačce i mimo ni. S týmem prostě žije :) V kontaktu s námi zůstává i po konci Flobáckého dobrodrůža a my jsme moc rádi, že i když si florbal zahraje už jenom občas, pořád s Flobáky drží tu správou partu :) Bez ní bychom si legendární mlžáky nedokázali představit. Díky Moni, za všechno :)
Moni, vzpomínáš si na své florbalové začátky?
Ještě původně, než jsem v roce 2018 nastoupila, jsem chodila koukat na zápasy bráchy, občas jsem se účastnila týmových akcí, ale nikdo mě tam moc nechtěl. Trochu si vzpomínám na elévské oranžové tygry, jak jsme měli plyšáčka, kterého někdo málem ztratil. Potom jsme začali hrát ligu, byla to docela zábava, pořád jsme ale prohrávali. Vždycky mě to bavilo, ale bylo to tehdy míň zábavný, když jsme prohrávali. Ani jsme se tolik nebavili mezi sebou. Když jsme začínali, bylo to takový zvláštní.
Potom jste ale začali vyhrávat.
Bylo to úplně brutální, protože jsem byla zvyklá na prohry a najednou jsme nějaký zápasy vyhráli. A to jsem si říkala, že se to občas stávalo, třeba dvakrát za sezónu, ale pak jsme jich začali vyhrávat nějak víc a začalo se to zrychlovat. Celkově jsme se začali víc bavit, fungovat týmově.
Jakou jste měli partu?
Ze začátku jsme byli všichni malí, hloupí, takže to nebyla moc zábava. Potom to přišlo, postoupili jsme, tak jsme si řekli, že bysme mohli hrát někde na středu, najednou jsme ale byli v prvním koši. Nějak extra jsme to nikdy neřešili.
Změnilo vás to?
Spíš nás změnilo to, jak jsme byli na dně, díky tomu jsme zápasy mezi elitou moc neřešili.
Jaké máš největší Flobo zážitky?
Nisa Open, Česká Lípa a pizza, tam to bylo zajímavější, protože jsme potkali jiný, zvláštní, lidi a týmy, než na který jsme byli v lize zvyklí. Bylo to díky tomu zábavnější a trošku jsme tam některé pomlouvali. Potom byly super týmovky a všechny akce, kde jsme byli delší dobu, ty si nejvíc pamatuju.
Co si odnášíš z Floba?
Že když mě něco chytne, abych v tom pokračovala, i když to není v tu chvíli nejlepší. Abych byla týmová. Zároveň disciplínu a to, abych si dala odměnu, když se něco povede. A když se něco naopak pokazí, abych se z toho nezhroutila.
Co ti bude nejvíc chybět?
Díky tomu, že jsem tak nějak pořád součástí týmu, tak jsme pořád spojený a beru to ještě v pohodě. Zatím mi nemá moc co chybět.
Tvůj brácha vede nově tréninky přípravky.
V budoucnu by možná chtěl být trenér, takže je to pro něj praxe. Navíc to tady zná, zná florbal.
Chtěla bys vzkázat na závěr něco jeho svěřencům?
Nebude to lehký, ale bude to zábava, užijí si to a budou z toho mít vzpomínky. A ať si užívají to, že jsou malí a můžou hrát florbal. Do té doby, než budou mít další starosti.